Přestože od jeho od opravy uplynulo jenom několik týdnů, Hubblův dalekohled si našel čas a v rámci projektu Hubble Heritage nakrátko zaostřil na překrásnou mlhovinu NGC 1999 ze souhvězdí Orion.
Hubble Heritage, tedy v překladu Hubblův odkaz, je zajímavým projektem několika amerických organizací. Již rok a půl, měsíc co měsíc, vždy první čtvrtek, na svých stránkách ukazuje a podrobným komentářem doplňuje lahůdky z bohatého archivu vesmírné observatoře. Díky přístupu Ústavu kosmického teleskopu v Baltimoru, odkud se provoz Hubblu řídí, však internetoví fanoušci z času na čas dostanou možnost sami určit cíl, na který se podívá a který pak teleskop zařadí do svého dědictví. Posledním takto vybraným cílem se stala mlhovina NGC 1999. V pátek 21. ledna 2000, ji v průběhu necelé hodiny dalekohled vyfotografoval v několika filtrech, takže o pár týdnů později vznikl i přiložený barevný portrét.
NGC 1999 je příkladem tzv. reflexní mlhoviny: Ve středu oblaku plynu a prachu o průměru necelého jednoho světelného roku leží nejméně jedna velmi mladá stálice (vlevo od středu). Její hmotnost se odhaduje na tři a půl Slunce a povrchová teplota se u ní vyšplhala na 10 tisíc stupňů. Je to sice hodně, dvakrát více než v případě naší mateřské hvězdy, avšak ne tolik, aby ve svém okolí rozsvítila všudypřítomný vodík. (Takovým útvarům se pak říká emisní mlhoviny a příkladem je nedaleká M 42.) Její světlo se však rozptyluje na okolních prachových částicích a podobně jako lampa v husté mlze tak okolo sebe materiál přesto zviditelňuje. Na rozdíl od červených plynných mlhovin, kde svítí vodík v čáře Halfa u červeného konce viditelného světla, má proto reflexní či též prachová mlhovina světle modrou barvu. Na jemném prachu se totiž lépe rozptyluje světlo kratších vlnových délek.
NGC 1999, jenž mimochodem leží 1500 světelných roků daleko, je však zajímavá i z jiných úhlů pohledu. Třeba tmavá skvrna poblíž středu ve tvaru písmene T, jenž se nachází napravo dolů od hvězdy. Jedná se o tzv. Bokovu globuli, tedy chladný oblak plynu, složitých molekul i prachu, v jehož útrobách mohou kondenzovat nové stálice. Je natolik hustý, že nepropustí světlo vznikající za ním, proto ho vidíme jako temnou siluetu na pozadí světlé mlhoviny.A pokud prozradíme, že NGC 1999 patří mezi první tzv. Herbig-Haro objekty (mimo záběr), za kterými se skrývají velmi mladé hvězdy ozdobené výtrysky plynu ve směru rotační osy, pak bude letmý pohled na další perlu Hubblova dědictví úplný.
