Sonda Pioneer 10 si už osmadvacet roků protlouká mrazivým kosmickým prostorem. Její vysílač má naprosto nicotný výkon, tak malý, že ho stěží zachytí ty největší pozemské antény. Přesto všechno stále žije.
Pioneer 10 se na legendární cestu vydal 2. března roku 1972. Z Kennedyho mysu na Floridě ho tehdy raketa Atlas Centaur poslala na krátkou dvouletou výpravu k největší planetě sluneční soustavy. Jako první lidský výrobek proletěl pásem asteroidů a čtvrtého prosince 1973 premiérově navštívil samotný Jupiter. Mezi nejzajímavější postřehy z tehdejšího summitu patří několik set snímků planety a dvojice portrétů měsíce Ganymeda.
Gravitační pole planety Pioneer 10 ihned urychlilo natolik, až se dostal na hyperbolickou dráhu ven ze sluneční soustavy. Od té doby se věnuje studiu slunečního větru (nabitých částic proudících od Slunce) a také kosmického záření. Měření přitom skvěle doplňují informace z obou sond Voyager, které se nacházejí na opačné straně sluneční soustavy.
Pro nedostatek financí však byla mise oficiálně ukončena 31. března 1997. "Tohoto dne se rovněž naposledy uskutečnil přenos dat. Posledním zapojeným přístrojem byl Geiger-Müllerův počítač legendárního J. Van Allena. Celkem Pioneer 10 poskytl asi 200 miliard bitů informací. Sám vysílač o výkonu pouhých 7,5 W však v provozu zůstává a jako radiomaják se ze vzdálenosti přes 10 miliard km bude hlásit nejméně do poloviny letošního roku, kdy definitivně 'dojde šťáva'. Vybude-li občas volná chvíle (naposledy v listopadu), zkouší si ho služba v Goldstone poslechnout nyní má ale signál výkon jen 2.10-21 W," popsal nám začátkem ledna 1998 osud průkopníka náš kolega Marcel Grün, jinak také ředitel pražské hvězdárny.
Chyb lávky, Pioneer 10 překonal všechna očekávání! Kromě hledání hranic sluneční soustavy se mu v prosinci 1998 podařil unikátní kousek. Rozbor telemetrických dat zaznamenaných sítí speciálních antén, prostřednictvím kterých se komunikuje se vzdálenými meziplanetárními výpravami, totiž ukázal, že se na pětadvacet dní vychýlila ze svého kurzu: Pioneer 10 se dostal do gravitačního vlivu neznámého, velkého tělesa, které pravděpodobně patří do oblasti Kuiperova pásu. Jeho existenci se však zatím nepodařilo jiným způsobem potvrdit.
Letos v únoru zase přijal od pozemní kontroly sekvenci povelů a upravil svoji polohu v prostoru tak, aby lépe mířil směrem k naší planetě. Sonda přitom měla k dispozici natolik málo energie, že musela během manévru pro jistotu odpojit svůj vysílač. Za hodinu a půl ho však opět zapnula a se zpožděním deseti hodin, které signál o rychlosti světla potřeboval k překonání vzdálenosti 11 miliard kilometrů (dvakrát dál než Pluto), potvrdila splnění rozkazu.
Pioneer 10 dnes slouží především coby tréninkový cíl operátorů u sítí některých radioteleskopů, ale poskytuje -- samozřejmě ve značně omezené míře -- i vědecky zajímavé informace; pro badatele v teorii chaosu a také při hledání heliopausy, kterou vyfukuje sluneční vítr v okolním mezihvězdném prostředí. Podle jeho měření došlo v jeho okolí během února ke zhruba pětiprocentnímu poklesu registrovaného kosmického záření, což koresponduje s velikou sluneční erupcí, která se odehrála minulý rok v dubnu a kterou jsem pozorovali i na Zemi. Z toho tedy vychází, že se sonda stále ještě nachází ve sféře vlivu Slunce a tudíž heliopauzou stále ještě neprolétla.
Pioneer 10 se nadále vzdaluje, každou sekundu o třináct kilometrů. Jeho signál slábne a slábne, ale pozemní kontrola se na něj z času na čas přeci jenom podívá. Za sto tisíc roků se vzdálí více než dva světelné roky od Slunce a jeho pohyb zcela ovládne gravitační pole Galaxie. Za pouhých tři sta tisíc roků pak ve zdvořilé vzdálenosti tří světelných let mine hvězdu, červeného trpaslíka Ross 248 ze souhvězdí Býka. Následovat budou další a další tělesa, až ji za pár miliard roků -- za zády s umírajícím Sluncem -- setře kosmických prach Všehomíra.
